Zoo dětem

 

 

 

 

 

Amanda a Armando na cestě za svobodou

 

Na světě je mnoho krásných míst. Krásnějších, než je možné namalovat, vyfotit nebo jinak zaznamenat. Jedině snad ve vzpomínkách, které zůstanou při návštěvě barevného místa plného  tisíců druhů rostlin a živočichů. Jedním z takových míst je kus země v Jižní Americe – Amozonský prales. Jenže právě tento ráj na zemi je ve velkém ohrožení. Problémy rostou hlavně kvůli kácení stromů. Amazonský tropický deštný prales tvoří více než polovinu tropických pralesů celého světa. Je velký asi tak, jako by jsi položil na mapě Prahu 11 000x kolem dokola. A na jednom kousku toho obrovského světa žije také ara hyacintový jménem Armando.

 

 

“Dobrééé ráááno, kamaráádi,” roztahuje Armando křídla, aby se pěkně protáhl a kroutí hlavou jako kulturista, který se chystá zvednout těžkou činku. Tak, jako každé ráno. Armando je silák a také fešák. Dost možná právě proto se tolik libí všem slečnám v okolí. Má krásnou kobaltovou barvu, černý silný zobák, a zářivě žlutě vybarvený je kolem očí a také na bradě. Ara hyacintový je největší létající papoušek na světě. Tedy žádný “drobeček”.

“Dobrééé rááno, Armando,” odpovídá nahoru do koruny stromů Amanda, která právě zobákem rozbíjí kokosový ořech. Jak ses dnes vyspal? Právě přemýšlím, že se poletím podívat do města, nechceš letět se mnou?”

Armando se podíval směrem dolů, odkud přicházel jemný hlásek, a nesměle kývl. Armandovi se totiž Amanda také moc líbila. Jak její typické brazilské jméno v překladu napovídá, byla laskavá, obětavá, vždy každému pomohla a uměla moc pěkně tančit. A také byla moc chytrá. Je známo, že papoušci Ara jsou moc chytří ptáci, asi tak jako pěti leté děti. Ale Amanda. Ta byla prostě nejvíc cool. Říkal si vždycky Arnold, když jí uviděl.

“Jasně, že s tebou pojedu. Rio de Janeiro miluju! Zrovna touhle dobou tam je karneval, to bude paráda!”

 

 

Amanda se pousmála, načechrala peří a šťouchla zobákem do kokosu, aby Armando věděl, že si může také pochutnat. Ten už se ale chystal na cestu. Dotáh do konce svých pár ranních cviků a začal netrpělivě poletovat vzduchem:

“Tak poleť, Ami!”

Ami, povzdychla si radostně Amanda. Mezi tím dole, hluboko v lesích, pokračovali těžební práce. Strom se kácely k zemi jako sirky a nepomáhaly ani prostesty lidí, kteří se snažili těžké stroje zastavit.

“Jestli bude kácení deštného pralesa pokračovat, přestane fungovat. Přestane podporovat ekosystémy unitř a změny ve výsledku ohrozí také Brazílii a zbytek Jižní Ameriky. Hrozí velké riziko, že se polovina amazonského pralesa promění v života neschopnou savanu!” Vykřival jeden z nich. A měl pravdu. Jen v posledních padesáti letech bylo vlivem kácení zcela zlikvidováno 17% pralesa a další čtvrtina byla poškozená. Teď zbývá posledních pár procent, aby se deštný prales stal nevyléčitelným. Jistě děti víte, co to znamená slovo NEVYLÉČITELNÝ. Znamená to, že nemoc, kterou člověk, zvíře nebo příroda trpí ho zničí. A přesně toho se bála také zvířata, pro které je amazonský prales domovem.

“Tak jsme tady. Podívej se! Támhleta dívka vypadá skoro jako ty!”
Ukazoval Armando na tanečnici, jejíž kostým skutečně připomínal papouška aru.

“Ale jistě neumí tančit tak skvěle jako ty!” Dodal Armando rychle, aby Amandě udělal radost. A to se mu také povedlo.

 

 

Sledovali ze střechny domu ten nekonečný průvod veselých, barevných lidí. Lidí, kteří jako by neměli vůbec žádné starosti. Protože se jen smáli, tančili, veselili a užívali si života. Amanda položila hlavu Armandovi na křídlo, jako by ten okamžik chtěla zapsat hluboko hluboko do svých vzpomínek. V tu chvíli byla také ona naprosto šťastná. Jenže netušila, že ta bezstarostnost brzy skončí. Dole, jen pár metrů od nich, je totiž zahlédl jeden pořádný lump Fernando. Jeho černá lokna mu neustále padala do očí a on jí vždycky ledabyle odfoukl. Stejně tak jako teď, když v předklonu chystal klec, do které chtěl dva překrásné papoušky na střeše chytit.

“Jen počkejte, vy dva, za chvilku vás mám v hrsti. A penízky se budou kutálet. Prodám vás každýho minimálně za sto tisíc korun. Spíš za víc. Jen vás dostat přes hranice!”

Mumlal si pod černé vousy a připravoval si velké plastové lahve, do kterých chtěl každého uvěznit a poslat letadlem ke kupci. Cena za každého aru hyacintového je skutečně tak vysoká, někdy dokocne čtvrt milionu korun. Vyšplhala se tak vysoko kvůli nelegálnímu obchodu v Brazílii, ke kterému docházelo ještě dlouho po tom, co byl vydán zákon na jejich ochranu. A bohužel stále dochází.

Zatímco se Amanda a Armando sledovali tanečníky v brazilském průvodu a sami do rytmu vrtěli peřím na zadačku, bídák Fernando už lezl po žebříku za jejich zády s pytlem, ve kterém skrýval přepravní lahve. Ary sice měří až jeden metr, ale Amanda a Armando ještě tak velkcí nejsou. Do flašek, které si ten lump připravil, se pravděpodobně vejdou. Čeká je dlouhá cesta přes Portugalsko do Čech. Tedy podle plánů Fernanda. Jeho samotného ale může čekat několik let ve vězení, jestli mu na jeho zákeřný plán policisté příjdou. Což si asi děti přejeme, že ano?

“Cink cink cink cink cink….” znějí zvonky na kostýmech tanečníků a celá ulice je plná muziku, smíchu, křiku a  zpěvu. Není slyšet vlastního slova, natož pak nějakého lumpa, co právě stoupá po žebříku a neúprosně se blíží k zádům Armanda a Amandy. Čapne je jednou rukou za ocasy, hodí do pytle, pytel přes rameno a peláší pryč. Na místo, kde ho nikdo neuvídí. Kde nikdo neuvidím, co chce s krásným párem papoušků udělat.

 

 

“Armando, pomoc, já se bojím,” snaží se mávat v pytli svými křídly vyděšená Amanda. Jenže marně. Pytel je malý a stejně by neměla sebemenší šanci z něj vyklouznout. Je teď pevně přitisknutá k Armandovi, což po tak dlouhém ostychu vždycky chtěla být, ale teď….teďz toho tedy rozhodně radost nemá. Armando má v hlavě jen jedinou myšlenku – najít cestu ven a oba je zachránit. Mají velké štěstí, že je Fernando rovnou nestrčil do lahve a mají volné zobáky. Fernando je totiž hlupák neví, že právě v zobáku mají obrovskou sílu. Vážně obrovskou. Armando počká na vhodnou příležitost a opravdu silně klovne. Tak, až se zobák zaboří Fernandovi do lopatky na zádech. Bolestí vykřikne a pytel upustí na zem. Toho využijí Amanda s Armandem a vyletí rychle ven. Letí tak rychle, jak nikdy neletěli. Armando se ohlíží přes rameno aby se ujistil, že už jsou v bezpečí. Jsou. Protože Fernando přeskakuje na místě, drží se za rameno a brečí jak malý kluk. Jak by také ne. Vzpomínka, kterou mu Armando na zádech zanechal, mu nedá na nepodařený lup do smrti zampomenou.

“Armando, ty jsi můj hrdina. Děkuju. Hrozně jsem se bála!” Říká Amanda, když usedají do koruny vysokého stromu. Udýchaní, vystrašení, ale v bezpečí. Zdánlivě. Protože právě v tu chvíli, kdy se jim uleví, uslyší dole na zemi hlasitý zvuk pily. Strom se začne chvět tak, že se sotva udrží na větvi.

“Co se to dneska jenom děje?” Zavrčí na půl zobáku Armando. Jestli jsem se měl někdy před Amandou ukázat jako pták do nepohody, pak by to dnes už možná stačilo. Pomyslí si. Rozhlédne se a vidí, že dole na zemi už leží několik pokácených stromů. Pochopí, že jde do tuhého. Jejich domov se jim snaží sebrat těžaři.

 

 

O domov kvůli kácení, kvůli hamižným lidem, přichází postupně orangutani, nosorožci, tygři, jaguáři, sloni a další zvířata, která už jsou na pokraji vyhynutí.O zachování jejich druhu se snaží nespočet zoologických zahrad po celém světě, ale takový boj je pořád nedostatnečný. Důležité je začít bojovat za jejich práva v jejich domovině. Tam, kde žíjí, kde jsou svobodní, kde to mají rádi. Způsobů jak zachránit pralesy je víc. Je ale potřeba, aby lidé dostali rozum. Sice už byly vyčleněné plochy, které nazýváme národní parky nebo rezervace, kde můžou nerušeně žít. Bylo schváleno také několik zákonů na ochranu deštných pralesů a vzácných zvířat. Dokud ale budou lidé hloupí, chamtiví a bezcitní, nepomůžou žádné paragrafy. Pomůže jen smýšlení těch ostatních. Rozumných lidí. Jedním ze způsobů, jak ochránit deštné pralesy je bojkot výrobků z tropického dřeva. Tedy nekupovat věci, které jsou ze stromů deštných pralesů. Dívat se na obaly jídel a kosmetiky, které kupujume, jestli neobsahují palmový olej. Pokud ano, nekupovat je a informovat také své kamarády. Třeba by rádi pomohli, jen o problému neví. Přemýšlejte o tom, milé děti, řekněte o tom svým rodičům. Už kvůli Armandovi a Amandě, ať spolu můžou v klidu a spokojeně žít a mít spusty modro-žlutých dětí. Silných po tátovi a krásných po mamince. Chytrých tak, že dokáží spočítat mince na stole, ač by to do nich jako do ptáků třebas nikdo neřekl. Ara hyacintová, když je smutná, začne si vytrhávat peří. A to přece nemůžeme dopustit, když Amandě tolik sluší vrtění zadečkem při karnevalovém tanci.

 

Autor: Olí Štrejbarová ♥

Foto: pixabay.com, pexels.com, Jefta Images / Barcroft Media

 

 

Armando potřebuje Tvoji pomoc! Musí rychle nalézt cestu zpět ke své lásce Ami. Pomůžeš mu? 🙂

 

 

 

 

 

Dokážeš podle obrázků doplnit slova do vět? Pokud ano, dozvíš se, proč jsou ary hyacintové tak výjimečné. Tak do toho 🙂

 

 

 

Zajímá Tě, co se aktuálně děje v jihlavské zoo? Tak čti 🙂

 

 

Moderátor Dan Rchichev z pořadu České televize Wifina přijel se štábem natáčet do jihlavské zoo.

Ps: je to sympaťák

 

Je mu třináct let, je skromný ale sebejistý, introvert ale zároveň exhibicionista. Všechny tyhle povahy se skutečně vejdou do jednoho těla s pohlednou tváří a laskavým úsměvem. Řekla bych já ve svých 37letech a tuším, že třikrát mladší slečna by to popsala daleko intenzivněji a obsáhleji:-) Dan je prostě sypmpaťák!

 

Když v jihlavské zoo se štábem natáčel reportáže do Wifiny o našich babirusách a tygrech, neuniklo mi, jak se mladé slečny hihotají, fotí si ho a ukazují. A tak se prostě nabízela otázka, jak moc ho takový zájem těší, nebo ho naopak štve:

 

“Nejsou to jenom dívky. Neštve mě to. Je to příjemný, když vás lidi odchytnou třeba v obchoďáku a  chtějí se vyfotit nebo podepsat kartičku, tak to je hezký. Když jsou nějací fanoušci vlezlí, tak to už naštve. Ale patří to k tomu,” říká Dan, který působí skromným dojmem slušně vychovaného kluka. Na fotce ho můžete vidět s ředitelem Zoo Jihlava Janem Vašákem, se kterým natáčel rozhovor o tom, jak žijí tygři Cinta, Surya a Mau a jak se daří tygrům ve volné přírodě.

 

Dan točí Wifinu od léta, ale hraje už od sedmi let. S Wifinou jezdí natáčet dvakrát do měsíce. Většinou to je práce na celý den. Ve škole mu prý učitelé natáčení tolerují. A budou tolerovat do chvíle, kdy se rapidně zhorší jeho prospěch. Což doufá, že se nestane. Musí dohánět učení po “práci”. Rád by, aby se jednou herectví nebo moderace skutečně stali jeho profesí:

 

(Olí)

“Chtěl bych se pohybovat v branži. Moc by mě to bavilo. I když si myslím, že by to nebylo hlavní moje povolání. Spíš vedlejší koníček. Ale hodně důležitej pro mě.”

 

“Jihlavská zoo je kouzelná a útulná,” loučí se po dni v zahradě Dan

 

“Jihlavská zoo se mi vážně moc líbí. Je tady zvíře vážně na každým kroku. Neni to jak v těch velkých zoo, kdy jdete a jdete a pak něco potkáte. Tady se stačí podívat doleva a je tam babirusa, pak doprava a jsou tam kočky a hned za vámi další zvíře. Líbí se mi jak je to tady útulný, všude stromky a různý doplňky. Vážně hezký, “ rozhlíží se po zahradě moderátor Wifiny Dan a já neskrývám radost z jeho pochvaly. V podstatě stále více a více chápu to, proč ho holky věku mojí dcery milují:

 

“Dane, máš holku?” Ptám se.
“Ne, nemám.”

“A jak by musela vypadat a jaká by musela být aby tě zaujala a měla šanci tě okouzlit?”

Začínám být trošku vlezlá, ale Dan rozhovor nevzdává.

“To je těžký, to se takle nedá říct. Holku teda nemám, jsem otevřenej všem nabídkám,”

směje se modrooký kluk s rošťáckým úsměvem, který vám představí jihlavskou zoo, respektive tygry a babirusy,  se svými kolegy a kamarády v pořadu Wifina na Déčku.

 

Pořad Wifina ze dne 5. 12. a 12. 12., který se částečně natáčel v jihlavské zoo, naleznete v archivu ČT – https://decko.ceskatelevize.cz/wifina

 

 

 

Soutěžní křížovku si můžeš stáhnout ZDE. Jakmile ji vyluštíš, zašli tajenku na e-mail info@zoojihlava.cz. My poté vždy na konci měsíce jednu správnou odpověď náhodně vylosujeme. Výherce se může těšit na dětskou roční permanentku do jihlavské zoo! Tak hodně štěstí 🙂