Když si přijdete dát něco dobrého do Katabaru, pravděpodobně Vás uvítá Míla. Vedoucí největšího občerstvení jihlavské zoo nedaleko Tropického pavilonu. Modrooká usměvavá blondýnka, které byste s ohledem na její štíhlou postavu jen těžko uvěřili, že stresové okamžiky “řeší” čokoládou. Únor je pro ní a její kolegy pověstným “tichem před bouří”. Skutečný frmol začne už za pár týdnů:

 

 

“V březnu jsou jarní prázdiny a tím to začíná. Ale záleží také na počasí. Ne každý rád lyžuje nebo jezdí za babičkou. Takže těch lidí co příjdou je dost. Stovky denně určitě. Když bude krásný jarní počasí, tak to jsou i tisíce lidí denně,” říká Míla a po očku sleduje okénko pro objednávky jídla.

 

“Jak to pak v kuchyni vypadá? Vy máte hotovky, langoše, hranolky…”

“Je to mazec, ale když je dobrá organizace, tak se to dá. Ale lidi si musí uvědomit, že musí počkat. Ta hotovka je sice hned, ale když si před ním objedná deset lidí… Počkat zkrátka musí,” mluví ze zkušenosti vedoucí občerstvení, paní Slámová. Lidé podle ní dokáží být příjemní, ale také nepříjemní. Záleží prý na spoustě okolností. Například jak dlouhou jeli do Jihlavy cestu, jak dlouhou za sebou mají frontu u pokladny, jak zlobí děti, jak mají zorganizovanou dovolenou. Když se sejde, nebo spíše nesejde, všechno dohromady, náladě při čekání na jídlo to nepřidá. Hotová jídla vozí do Katabaru auto z Hospodářského dvora v Bohuslavicích, který patří manželům Kovářovým. Míla ale v občerstvení, tady v zoo, začínala před šesti lety ještě u jiného pronajímatele:

 

“Byla jsem na mateřské dovolené a pan Zdarsa, můj dlouholetý kamarád, mě poprosil, jestli bych nějaký víkend neměla čas vypomáhat. A jak víme, na mateřského je hodně času, tak jsem mu kývala a už jsem zůstala,” usmívá se.

 

“Je to fajn pracovat v zoo?”

“Když máte malé děti, tak určitě. Děláte to vlastně hlavně kvůli dětem. Ty to baví. Mají takové malé plus také ve škole, když můžou vzít s sebou spolužáky, dostanou cukrovou vatu a jsou tu také další výhody. Navíc mají plno zvířátek doma a tu lásku k nim.”

 

Zatímco si s paní Slámovou povídáme, točí se za námi v kleci na kolotoči pískomilové. Ti jsou také Míly. Dostala je, protože byli tak nějak “navíc” a tak se jí jich zželelo. V restauraci zůstali hlavně proto, že doma u Slámových je zvířat skutečně dost.

 

“Syn začal v sedmi letech. Dostal svou první užovku červenou, protože je velký terarista. Teď už tam je korálovka, užovka tenkoocasá a poohlíží se po další. Měli jsme ze zoo na dožití také baziliška. I tak vydržel pět let. Máme agamu, a taky něco chlupatýho na mazlení jsme potřebovali, takže máme křečka, pískomily a ještě andulku….” uzavírá bez tečky Míla, jako by v paměti hledala další zvířata, která doma mají. To už je vlastně taková nevyhnutelná “klasika” snad u většiny lidí, co v zoo pracují. Míla mě vede do kuchyně Katabaru, která je celá z nerezu a tak akorát velká. Popravdě deset lidí v hlavní sezoně si tu představit moc neumím, ale je to prý nezbytný počet. Uvnitř je místo pro patnáct hostů, venku pro desítky dalších.

 

“Hodně se teď řeší celosvětový problém s plasty, tak to bude výhledově komplikovanější v tom, že lidé nebudou mít takové možnosti vzít si jídlo s sebou a bude lepší sníst ho z keramických talířů tady,” přemýšlí nahlas vedoucí občerstvení v jihlavské zoo, které najdete zhruba mezi medvědincem a plameňáky. Od března do září je tam opravdu živo. A není možné se zavděčit všem. I když lidé s pochvalou k okénku přicházejí, v psané podobě čtou zaměstanci občerstvení většinou stížnosti, říká vedoucí Míla:

“Příjde paní k okýnku a pochválí nás, že jsme usměvaví a milí, tak vždycky prosíme, ať to pošle dál. Protože většinou lidi píšou stížnosti. Než pochvalu. Budeme za každou rádi.”

Nikdo se tu netají tím, že v kuchyni často padají peprnější slova, když je hodně práce. Zároveň ale uznávají, že jsou skvělý kolektiv, na kterém všechno stojí a padá. Všechno si hned vyříkat je prý ten nejlepší způsob, jak docílit dobrého výsledku. Závěrem se ještě vedoucí občerstvení Míly Slámové ptám, co je na práci v pohostinství, uprostřed jihlavské zoo, nejlepší. S odpovědí ani chviličku neváhá:

“Měsíc červen, když jezdí školní výlety. A děti! Jsou všude, všechno potřebují, neposlouchaj… jsou úplně boží,” směje se upřímně a bez ironie blondýnka Míla.

 

Rozhovor (audio):

 

---

 

Partnerem seriálu je Český rozhlas Vysočina. Děkujeme 🙂

 

Autor: Olga Štrejbarová

Foto: Olga Štrejbarová