Lidé ze zoo – Lydie Trojanová

Věděli jste, že stát nemyslí s poděkováním a odměnou na ty, kteří mu věrně slouží ve své profesi půl století? Zkrátka je takových „dříčů“ asi jako šafránu. A jeden takový pracuje v jihlavské zoo. Chovatelka Lydie Trojanová je služebně nejstarším zaměstnancem jihlavské zahrady. Nastoupila hned po škole, protože to byl její sen. Nikdy jinou práci nedělala. Aby poznala život a chov opic, projela ještě s prvním ředitelem hned několik evropských zoologických zahrad aby v té naší následně odchovala desítky primátů. Troufáme si říct, že svým přístupem je skutečná opičí máma:

„Oni rádi louskají oříšky nebo bukvice, i žaludy mají rádi. Rozlousknou si to, koukněte uvnitř jsou tři jadérka…,“ bere paní Lýda větve za zázemím expozice a nese je opicím. Lydie Trojanová je malá a drobná tmavovlasá žena, která působí klidným introvertním dojmem. Nejen působí, ale také uzavřená  je. Její svět patří více opicím, než lidem. Je jí mezi nimi dobře. A právě proto jim věnovala celý svůj život. Její království najdete nedaleko hlavního vstupu do jihlavské zoo. V pavilonu afrických primátů. Některým opicím dala i jména, zejména pak těm, se kterými jí pojí nějaký hlubší zážitek. Například s Kryštofem. Byl sirotek. Matka mu zemřela, když mu bylo rok při porodu dalšího mláděte:

“ Zůstal sám s otcem. Dobře prospíval, otec se o něj staral dobře, nebral mu jídlo ani ho nebil,“ vzpomíná drobná dáma s brýlemi na nose.

„Takže k sobě máte vzájemnou důvěru, nebo tam jdete s tím, že se může něco přihodit?“

„Samozřejmě s respektem. Vždycky se může něco stát.“

„Proč jste vlastně přišla do jihlavské zoologické zahrady, před těmi padesáti lety?“ Ptám se, zatímco chovatelka Lýdie Trojanová otevírá dveře ke svým svěřencům, aby jim dala něco dobrého na zub.

„Protože jsem chtěla pracovat v zoologické zahradě a tahle byla nejblíž mému bydlišti a měli tady volné místo. Bydlela jsem v Novém Městě na Moravě. To je nějakých padesát kilometrů. Chvíli jsem dojížděla, pak jsem si tu našla bydlení.  Měli tady volné místo. Necílila jsem právě na opice, ale právě tady chyběl chovatel. Byla bych bývala radši byla u šelem. Ale osud tomu chtěl, že jsem tady. Jsem ráda. Jinak bych tady tak dlouho nezůstávala.“

Pan Lýda mluví tiše a pomalu. Nemá ráda pozornost. Nestojí o ni. Ale když někdo pracuje v zoologické zahradě půl století, máme bezesporu zájem my o rozhovor s ním. Proto šlo o kolektivní spolupráci Lýdu přesvědčit. Hlavní roli v této „bojovce“ hrála Radmila Jarošová. Také se stará o opice, ale v dolní části zahrady, v pavilonu Asie. A právě paní Lýda ji před 24lety zaučovala.

„Tak pečlivý, oddaný člověk, který tomu tolik věnuje celý svůj život nejen profesně, ale i soukromí, to se jen tak nevidí.  Dělá to tělem i duší. Pro ni úderem půl čtvrté nekončí pracovní doba. Ona u těch opic je často až do večera, aby je uložila ke spánku, sama pak šla spát a druhý den nanovo. Druhý takový člověk, jako je Lýda Trojanová, už tady nebude!“

Říká až s dojetím v hlase Radka a nás ještě závěrem zajímá, proč? Proč to všechno Lýdie Trojanová dělá. Ta hledí do vrcholku expozice, ve které se houpají opice, a s klidem sobě vlastním říká:

„Těší mě být se zvířaty. To je celý.“

 

Rozhovor: