Lidé ze zoo – Lubomíra Ševčíková

Nikdy se mi nestalo, aby se mi nechtělo do práce. Za celých 28 let.

„U krokodýla je zrádné, že je tichý. Když chce zaútočit, neslyšíte ho“, říká Lubomíra Ševčíková, která pracuje s hady a ještěry v jihlavské zoo už téměř třicet let. Pamatuje všechny ředitele a vzpomíná hlavně na pana Jirouška, který jí vždy nosil fotky lidí uštknutých hadem, aby trošku zvýšil její pud sebezáchovy. Séra byla drahá, v zahradě je neměli. Ale ani to Lubu neodradilo od práce s plazy. My se společně vydáme do tropického pavilonu jihlavské zoo ve chvíli, kdy Lubomíra Ševčíková stojí tváří v tvář velkému a podrážděnému krokodýlovi:

“Tady bydlí Nessie, velká a vzteklá dominantní samice. Vedle je Bella. My potřebujeme umejt skla, ale s těma krokodýlama se k nim nedostaneme. Máme to předělený mříží. Tím, že jsme jí odendaly, musely jsme je dát dohromady a Nessina šla zabít Bellu. Musíme jednat rychle…”

Říká za sklem s dvoumetrovým krokodýlem jménem Nessie chovatelka Lubomíra Ševčíková. Zvířatům patří celý její život. Zatímco Petra myje sklo, Luba hlídá s tyčí v ruce. Pro případ…

“jde o to, jak se holky vyspí. Kolegyně včera Nessinu nacpala pstruhama, aby neměla takovej hlad. Minule to vzala I přes ten plot. Pokud to člověk nehlídá, tak to je nebezpečný. Před dvěma rokama jsme tu neměli pár z Plzně, ale nikdo nám neřekl, že ta samice umí šplhat. Takže tohle přešplhala až nahoru a šla dolů. Dvakrát za sebou. My jsme tomu nevěřili, dokud jsme to neviděli.”

Už jako malá holka Lumomíra Ševčíková milovala psy a koně. Starala se, cvičila, jezdila…Dnes tato menší, štíhlá dáma s tváří třicátnice pečuje o všechny živé tvory v tropickém pavilonu jihlavské zoo.

“Byla jsem tu jako holka na praxi při zemědělský škole. Byla to první praxe, kdy jsem se těšila do práce. Chtěla jsem tu pracovat, ale byl to problém, bylo těžký se sem dostat. Dělala jsem sekretářku, prodavačku, a tady měla přihlášku. Když byl dceři rok, tak mi napsali, že se uvolnilo místo. Tak šla dcera do jeslí a od tý doby tady jsem,” směje se Luba a stále po očku kontroluje dvoumetrovou krokodýlí samici zatímco kolegyně Petra se snaží umýt sklo, aby návštěvníci dobře viděli. Stačí chvilička nepozornosti a Nessie se přikrade k plotu a snaží se ho překonat. Zhruba tak půl metru od chovatelky Lubomíry.

“Nessino mazej, běž zpátky. Mazej!” Odhání chovatelka tyčí krokodýla, který se k ní blíží s otevřenou tlamou.

“V tomhle jsou krokodýli nebezpeční. Oni jsou hrozně tišší. Otočíte se a je u branky. Je drzá a dominantní. Ona se nebojí lidí a jde proti nám. Ti ostatní tady z nás mají respekt. Uhnou do vzdálenějšího kouta a my můžeme v klidu uklidit. Ale ona ne. Jí už se podařilo nás odtud dvakrát vyhnat a je s ní čím dál těžší pořízení. Měli jsme dělat komentovaný krmení. Podařilo se nám to asi třikrát.”


Ptát se drobné ženy, která si právě levou zadní zjednala nápravu, jestli se někdy v práci bála o své zdraví ,asi není úplně na místě. Přesto se ptám.

“Mám z nich respekt. Nejsem blázen, kterej strčí všude ruce. Tenhle barák je bezpečnej. Já dělala na starým teráriu, kde jsem měla 30 jedovatejch hadů. Tam to bylo daleko nebezpečnější.

I u těch jedovatejch hadů musíte furt přemejšlet, než uděláte krok dopředu. Séra jsme neměli. Ty jsou drahý. Človek ví, co má dělat, když se něco stane, ale stejně. Bývalý ředitel mi vždycky donesl knížku s obrázkama, kde byli lidi kousnutý hadem, tak mě to pak vždycky na chvíli přešlo.”

Na rajonu má chovatelka Lubomíra Ševčíková společně se svou kolegyní na starost 600 zvířat. Musí je každý den zkontrolovat a nakrmit. I to je důvod, proč terária, co měla doma, zrušila. Už by prý nedělala nic jiného. A tak má psa. Stafordšírského bulteriéra. Její dcera chovatelskou vášeň nezdědila. I když žila odmalinka v zoo:

“Tady se pracuje v sobotu, v neděli, o Štědrým dnu. Někdy tady byla jak inventář, prošla s chovatelama snad všechny rajony. Teď je aranžerkou květin.”

A tak je už Lubomíra Ševčíková I babičkou čtyřletého vnuka. Což byste jí vážně nevěřili. Jako koníček má sportovní kynologii. Vedle cvičení psů dělala také 15 let jezdce při hypoterapii v jihlavské psychiatrické nemocnici. Její rázná povaha jí možná tak trošku předurčila k práci s nebezpečnými zvířaty. Práci, která jí baví a je jejím splněným snem.

autor: Olí Štrejbarová

foto: Jan Foltán

Rozhovor: