V seriálu Lidé ze zoo jsme vám postupně představili 12 lidí, jejichž pracovní náplň se ve většině případů velmi liší, a přesto mají společný cíl – spokojená zvířata a návštěvníky v jihlavské zoo. Na závěr končícího seriálu vám chceme představit ještě jednoho, neméně důležitého člena „zooparty“.

 

 

Olí Štrejbarová je neskutečně energická a pracovitá osoba. Právě proto ji možná většina z vás zná díky ostatním projektům, které vzešly z její hlavy. Tím nejzásadnější budou bezpochyby Ježískova vnoučata, kterým zasvětila poslední roky svého života. Nezištná pomoc ostatním jí nikdy nebyla cizí, a tak když při své práci v Českém rozhlase zjistila, že lidé v domovech seniorů jsou často opuštění a bez rodiny, neváhala a začala konat. Z původně skromného plánu obdarovat na Vánoce seniory z domova důchodců v Třebíči vznikl projekt, který oslovil desetitisíce lidí po celém Česku. Ti poté rozesílali seniorům dárečky, přání a jak sama Olí říká, nejlépe je rovnou navštívili, povídali si s nimi nebo je vzali na procházku. Každá taková maličkost dokázala v srdci opuštěného člověka rozdmýchat někdy i dlouho zapomenutý pocit štěstí a lásky. Více si můžete přečíst například v nové knize Příběhy Ježískových vnoučat, kterou dala společně se svými kolegy a přáteli dohromady.

Olí Štrejbarová nastoupila na pozici marketérky v jihlavské zoo teprve v září roku 2018. Jihlavská zoologická zahrada jí ale díky práci v Rozhlase nebyla úplně cizí. Možná i díky tomu, že má doma ze svého okna výhled téměř na celé údolí, po kterém se zoo rozkládá. Přiznávám, že když jsem Olí viděl poprvé na pohovoru v zoo, říkal jsem si „proč já?“ Na první pohled bláznivý člověk sice zůstal bláznivým, ale brzy jsem pochopil, že tím správným způsobem. Okamžitě začala z rukávu sypat nové zlepšováky a mně bylo hned jasné, že tohle je ten správný – kreativní člověk na tuto pozici. Nedělá jí problém převléct se po pracovní schůzce s ředitelem do kostýmu papouška a jít dětem hrát divadlo.

Na první setkání vzpomíná i Martin Maláč, tiskový mluvčí Zoo Jihlava. „Olču jsem potkal už kdysi dávno, možná před patnácti lety, jako redaktorku Českého rozhlasu, kde měla přijet točit reportáž o zimujících netopýrech, a já jsem s kolegou musel zaskočit za kamarády ze správy CHKO. Ti již dopředu vybrali krásnou dlouhou štolu s množstvím zimujících letounů, která však má jednu nevýhodu. Nachází se v prudkém, skoro kolmém svahu asi osmdesát metrů nad řekou a celý kopec bývá v zimě pokrytý vrstvou ledu. My s kamarádem to věděli, takže jsme byli dobře obutí, ale slečna redaktorka měla botičky jak do divadla a trochu děs v očích. Nakonec jsme ji ve dvou vytáhli a dostrkali do svahu ke štole a poté skoro snesli dolů i s natočenou reportáží. No a profesně jsme se pak opět potkávali až v zoo, nejprve opět u netopýrů, když jsem tu začal dělat Evropské, dnes už Mezinárodní netopýří noci a poté když jsem v zoo začal pracovat na vzdělávání a nakonec na pozici tiskového mluvčího.“

Pokud by měla jmenovat jednoho člověka, který jí v jihlavské zoo zaujal, byl by to určitě aranžér a výtvarník Jaromír Vedra, který se také objevil v premiérovém díle Lidé ze zoo. S ním v tuto chvíli pracuje na novém značení v jihlavské zoologické zahradě.

„Poslední projekt, na kterém jste spolu dělali je nové značení v zoo. Ten jste připravovali téměř celý pouze vy dva, tak jak se Ti s Olí spolupracovalo,“ ptám se Míry, když zrovna dokončuje informační ceduli k nové výstavě fotografií u hlavního vchodu.

„Spolupráce byla skvělá. Od Olči jsem vždycky dostal připravené podklady, ze kterých bylo vše hned jasné. Takže já jen maloval, maloval a maloval“ „A ona Tě chválila, chválila a chválila. Ale ne protože to je slušně vychovaná holka, ale protože jsou nové značky opravdu krásné a hlavně to je věc, po které už dlouho lidé volali.“

„Míro, jak na Tebe působila Olí, když jsi jí viděl úplně poprvé?“ „No, taková profesionálka jakási,“ směje se. „Ke mně do dílny přišla asi po třech dnech a bylo to pro ni něco jako z minulého století. Všechno ruční práce… a taky jí to tady prý pěkně vonělo,“ uzavírá Míra s úsměvem své první vzpomínky na Olí.

 

 

Z předešlých řádku by člověk nabyl dojmu, že Olí žije a dýchá pouze pro svou práci. Opak je pravdou. Její den začíná i končí myšlenkou na její devítiletou dceru Lauru, která se po jejím boku několikrát také v zoo objevila. A nejen tady. Doprovází ji všude, kde to jen jde – je to nerozlučná dvojka a láska na celý život.

„Bavilo Tě pracovat s mamkou v zoo, když jste sem chodily?“ „Jo.“ „A co Tě bavilo nejvíc?“ „Když jsme dělaly dýni s nohou na strašidelnou prohlídku,“ směje se spiklenecky.

„Lolis, Ty jsi mamku navštěvovala i v jiných zaměstnáních?“ „Jo, v Rozhlase a kavárně.“ „A kde Tě to bavilo nejvíc?“ „V zoo, protože v Rozhlase se sedí za počítačem. V kavárně taky nebo se uklízí.“ „A v zoo se dělají nohy z dýní.“ „Joooo,“ neskrývá své nadšení v hlase.

Není jednoduché popsat člověka na pár řádcích a o všech, které jsme vám do této doby představili, by šlo popsat několik desítek stránek textu. Sám za sebe musím přiznat, že jsem ve svém profesním životě nepotkal nikoho, kdo by byl tak zapálený pro svou práci jako Olí a zároveň to byl vážně fajn člověk se srdcem na správném místě 🙂

Autor: Jan Foltán

Foto: Jan Foltán

---

Tento díl neobsahuje audio. Děkujeme za pochopení.