Má titul Máhárádži a taky ten ze „zemědělky“.  První zmiňovaný mu přinesl nesmrtelné vzpomínky, ten druhý práci v jihlavské zoologické zahradě. Jan Blažíček procestoval stovku zemí světa. Spacák už ale vypral a schoval společně s cestovním pasem. K návratu za dobrodružstvím už ho neláká ani krásná dcera krále, kterou si vzal za ženu. Rozhodl se zůstat v jihlavské zoo, kde mu kvete pod rukama všechno, na co sáhne. I vandrování se prý dá přejíst. Teď je čas na klid a jedno jediné „doma“.

 „Spíš by se dalo počítat země, kde jsem nebyl, než ty, kde jsem byl, bylo by to jednodušší.“

Říká zahradník Jan Blažíček, který se v jihlavské zoo stará o veškerou zeleň. Kdyby měl zapíchnout špendlíky na mapě světa do všech míst, která navštívil, potřeboval by balení o sto kusech. Dnes už je doma v Jihlavě. Vypadá to, že batoh na čas vybalil.

„Když člověk procestuje 98 zemi, existuje ještě nějaké doma?“ Ptám se v „kanceláři“ nedaleko expozice s dravci. Sedá si na židli mezi motyky a hrábě a s koutkem na stranu se usměje: „Člověk jak není doma, tak se žení a rozvádí, z českýho manželství mám dva kluky…no a pak jsem se oženil v Kambodži…“

Honza si žil na tamní poměry velmi dobře. Jak říká, vlastnil šest slonů a půdu o velikosti kraje Vysočina. A protože vystudoval vysokou zemědělskou školu, mohl se s chutí a znalostmi pustit do farmaření, péče o botanickou zahradu a pěstování brambor, kterým tamním lidem vytřel zrak. V podstatě patřil svého času, ve svém světě, ke skutečné honoraci. Ale jak už to bývá, všechno jednou končí.

Za manželku jsem měl ženu krále. Ale on měl sedm manželek a s každou spoustu dětí. Takže princ nejsem . Ale mám titul Máhárádži, tak patřil jsem k té vyšší šlechtě. Když po smrti krále došlo ke změně režimu, měsíc jsme strávili se ženou ve vězení, každý ve své bambusové kleci. Naproti sobě.“ Usmívá se s odstupem času nad, pro nás v Česku, nepochopitelnou vzpomínkou. Za ženou už se ale nechystá.

„Nebyl to jen můj případ, ale všech bílých v Kambodži ve smíšeném manželství. Došlo k zabavení majetku a byli jsme vyhoštění. Dostali jsme tři měsíce na vystěhování ze země. Naše ženy a děti deportovali do Austrálie. Ta ale nechce poskytovat víza. Nicméně pořád jsme měli štěstí. Například v Zimbabwe lidi ze smíšených manželství popravovali.

S klidem v hlase Jan Blažíček říká, že se smířil s faktem, že svou ženu už nikdy neuvidí. Prý je mladá a jistě si najde novou lásku. Z úředního hlediska v Česku jejich sňatek v budhistickém chrámu neplatí. Honza působí vyrovnaným klidným dojmem, i když mluví rychle a chvilku nepostojí. Pohled na největší vodopády světa, okamžiky pod zdmi tibetského kláštera, pouť Havanou ,procházka po Velké čínské zdi, ale také malárie a další tropické nemoci s horečkami, na které ani teploměr nestačí. To všechno si tento usměvavý sympaťák zažil. Inženýr z Čech se naučil khmerštinu tak, že si bral do postele místo knížky slovník. A nikdy se nezastavil  před ničím, co mu osud postavil do cesty. Teď se ale rozhodl najít své doma. Tady, v jihlavské zoo.

„Kdyby to vyšlo, strašně rád bych tady zůstal. Ono už člověk začíná přehodnocovat život, jak se mu zlomí padesátka. Už jsem toho naspal dost ve stanu. Začínám bejt asi trochu línej,“ směje se cestovatel Jan Blažíček a odchází s velkým kbelíkem krmení za rybičkami v areálu jihlavské zoo. Kde, jak doufá, zůstane na trvalo.

Reportáž:

autor: oš