Děti, kolikrát jste už slyšely pohádku o zlém vlkovi? Protože možná tohle bude vůbec první pohádka, která o vlkovi říká pravdu. A to tu, že to je jedna z nejchytřejších a nejušlechtilejších bytostí ve světě zvířat.

Vlci mají od pradávna v lidské kultuře výsostní postavení. V římské mytologii například odkojí vlčice budoucí zakladatele města Říma – Romula a Rema. V turecké jsou vlci považováni za předky lidské rasy. V severské a japonské mytologii dokonce byli portrétováni jako bytosti s božskými vlastnostmi. V Bibli, tam se vlk objevuje mnohokrát jako symbol chamtivosti a ničitelství. A převážně zápornou roli hrají vlci také v pohádkách Slovanů. Tedy v těch našich. Tak například v Červené karkulce, v pohádce O neposlušných kůzlátkách nebo třeba Třech malých prasátkách. Jistě je dobře znáte. Naopak ale v některých ruských pohádkách vlk hrdinovi pomáhá. A pak si vyberte….My se teď ale společně podíváme na Pyrenejský poloostrov, odkud vlk iberský pochází.

Před dvěma stovkami let se vyskytoval tento zhruba metr dlouhý a půl metráku těžký, krásný tvor na takřka celém Pyrenejském poloostrově. Jenže kvůli intenzivního lovu a zásahu člověka do přírody se jeho populace opravdu moc a moc snížila. Dnes žijí vlci iberští pouze na severozápadě Španělska  a na severu Portugalska , kde jsou chránění. Přesto jich nejsou ani dva tisíce. A co hůř, jsou místa, kde je jejich lov stále povolený. Proto, po delším, ale důležitém úvodu, míříme do Galicie. Na severozápad Pyrenejského poloostrova s téměř třemi miliony lidí a hrstkou vlků.

Tam někde, v tom překrásném kusu pevniny, který hraničí s oceánem, tam někde žije malá Bílá Luna. Takové jméno dostala od své mámy Viollet, když se narodila za květnového úplňku. Luna ještě není ve svém věku dospělá. Je to právě osm měsíců, co přišla na svět.

Když se narodila, byla jen půl kila vážící uzlík se zalepenýma očima. Poprvé uviděla svět až o 14 dní později. A jen týden po tom jí začaly růst první mléčné zuby a přišla touha prozkoumávat doupě. Uplynul další týden a Luna poprvé vydala ze své tlamičky podivný zvuk. Brzy jí maminka vysvětlila, že to je vytí, které je pro vlky tak typické. Když přišel další úplněk, Luna už podnikala krátké cesty okolo doupěte a začala vedle maminčina mlíčka ochutnávat také maso, co rodiče ulovili. A jen dva týdny na to se společně s nimi vydala dokonce několik kilometrů od domova. Ve třech měsících zažila už svůj první lov se smečkou. Ten první -samostatný- jí teprve čekal. Na ten je, podle paní přírody, čas v osmi měsících věku vlčete. A nebývá to vůbec žádná legrace, nýbrž velké nebezpečí. Věděli jste, že většina mláďat vlků nepřežije první rok života? Vlastně ani polovina všech vlčat se nedožije prvních narozenin. Tak je život v divočině těžký.

Jak už jste, milé a pozorné děti, jistě pochopily, Lunu čeká právě teď její první velký lov. Připravovala se na něj společně se svou smečkou. Jejich jídelníček je docela pestrý. Mají rádi divoká prasata, jeleny, kozorožce nebo také hospodářská zvířata, jako jsou třeba ovce. Ale ryba…panečku ryba, to je taky dobrota. Jenže o takovém lovu my teď nemluvíme. Luna se rozhodla ulovit právě divoké prase. Chtěla, aby se nakrmila i její rodina. A to by s malou rybou šlo jen těžko. Mámě Luny nebylo posledních pár dní dobře a ona jí chtěla pomoc s obživou. Moc dobře ale věděla, že úplně sama jít na první lov nemůže. Nechce celou smečku, ale úplné samoty při lovu se bojí. A tak poprosila svého brášku Kariho.

“Kari, mamincenení dobře a tak jsem si řekla, že bychom se o potravu mohli postarat dneska my. Udělali bychom jí radost, protože by viděla, že už nejsme malá prťata. Co ty na to?”

“Že ses zbláznila a že nikam nejdu.”

“Nebuď zbabělec. Nemůžeš se pořád držet máminy sukně. Prostě se o jídlo postaráme tentokrát my. Nebo mě v tom snad necháš samotnou?”

Kari zaváhal, protože měl sestřičku moc rád. Ale na druhou stranu se mu vůbec nechtělo. Zvítězilo přesvědčení, že on musí být ten silnější “starší brácha” a kývl.

Zvědavost spojená s odvahou, inteligencí, hravostí a učenlivostí. To jsou vlastnosti vlků, které nezapřou. Vlastně jako psi, kteří jsou jakýmisi zdomácnělými vlky. A tak, vyzbrojeni touto povahou, vyráží Luna a Kari na svůj první lov. Zatímco jejich máma doma trne hrůzou, protože se dlouho nevrací. Vlci mají s lidmi hodně společného. Vlastně žijí také v manželství a jejich rodinné vztahy se podobají těm lidským víc, než vztahy některých, lidem mnohem bližších, zvířat. O svá mláďata skutečně pečují a dokonce se ujímají také sirotků jiných vlků. A nikdy by vlci mláďatům, na rozdíl od mnoha jiných zvířat, neublížili. A mají o ně strach.

“Kde jen můžou být,” kňourá nemocná vlčice, zatímco vyhlíží své děti. To, že by mohly jít na lov jí vůbec nenapadlo. Naopak jí ale přišlo na mysl, že ony by se mohly stát terčem některého z lovců. Protože vlci mají dobré sousedské vtahy, a to tak dobré, že se vzájemně navštěvují a sdělují si novinky, vydala se vlčice na výzvědy k nedaleké smečce. Její vůdce jí řekl, že Lunu a Kariho viděl, jak mizí v nedalekém lese. A že to je asi tak hodina. To mámu vlčici ani trošku neuklidnilo. I když byla kvůli nemoci velmi unavená a nohy jí nesly jen ztěžka, rozhodla se je co nejdříve najít. Opravdu strach přišel ve chvíli, když uviděla nad svou hlavou vrtulník. Ten, který používají ti úplně nejlínější a nejzákeřnější lovci, kteří z jeho paluby na vlky střílí. Další častou metodou je lov z auta nebo skútru. Naštěstí většina lovců chce mít příběh, který budou do konce života nad kožešinou v obývacím pokoji hostům vyprávět. Uhnat vlka k smrti není dvakrát velké hrdinství a nepřináší ani žádný lstivý příběh. Co ale Karimu a Luně “hraje do karet” nejvíce je to, že lovci chtějí vlky dospělé.

“Kari, Luno, kde jste, nezlobte mě, okamžitě se vraťte domů, na legrácky a toulání není vůbec dobrý čas…” ozývala se maminka na všechny strany a doufala, že se jí její děti ozvou. Nohy už jí sotva nesly, když se v křoví objevila hlava Luny:

“Mami?! Co tady děláš?”
“Co asi, vy lumpové!? Kde máš brášku?”

“Fafy fem,” snažil se ohlásit Kari, který měl ale v tlamě opravdu pořádnou veverku.

“Já se z vás zblázním, děti. Víte, jaký jsem o vás měla strach? To už mi nikdy nedělejte!”

Zlobila se máma Viollet, ale zároveň měla velkou radost, že už se o sebe umí postarat. Že si dokáží obstarat potravu. Věděla moc dobře, že její nemoc je zlá a že možná jejich samostatnost bude potřeba opravdu brzy. Když se k ní děti rozeběhly a přitulily, pocítila obrovskou úlevu.

Prásk!

Ozvala se rána z auta maskovaného speciálním nátěrem.

“Honem děti, poběžte!” Zavelela máma a společně se rozběhli směrem k domovu. Auto se vydalo za nimi. Lovci uviděli, po předchozím zklamání z dvou mláďat, dospělou samici a rozhodli se chopit příležitosti. Jenže jí už nohy sotva nesly. Byla tak moc unavená. Věděla ale, že jim jde o život a musí běžet, co jí poslední síly stačí. Malý Kari měl ale plán.
“Honem, tudy, poběžte!” Zakřičel na svou rodinu a kličkoval mezi stromy, které popadaly při nedávné bouřce. To byla jejich jediná záchrana. Popadané stromy auto zastavili a po svých je lovci nedohonili. Ztratili je z dostřelu.

Uřícení přiběhli domů. Bez večeře, kterou Kari cestou ztratil.

“Promiň mami, omlouváme se. Mysleli jsme to dobře. Nechtěli jsme nás dostat do nebezpečí. Nenapadlo nás že…..”

“Už o tom nebudeme mluvit,” přerušila Lunu maminka. “Vím, že jste to mysleli dobře. Jen mi slibte, že už sami na tak nebezpečnou výpravu nepůjdete. Řeknete tátovi a ostatním a oni vás doprovodí. Neumím si představit, že by se vám něco stalo,” olizovala máma dětem kožichy plné prachu a listí. Společně s tátou vlkem, kterému také spadl velký kámen ze srdce. Vrátil se totiž domů z lovu a nikdo tam nebyl.

“Víte, že nás lidé nemají rádi. Berou nás jako nepřátele, kteří jim zabíjí domácí zvířata. A pro lovce jsme trofej, kterou si chtějí vystavit na odiv všem. Farmáři jim vždycky budou ukazovat cestu k nám. Vzájemně si pomáhají. Myslete na to, až budete chtít vyrazit na další dobrodružnou výpravu,” povzdychla si samice.

Mámy jsou mámy až do konce života. A je jedno, jestli vám je rok, nebo třicet let. Vždycky pro ně bude ti, na kterých jim nejvíc záleží a ti, kterým nesmí nikdo ublížit. V takovou chvíli jsou schopné najít poslední zbytky sil a bojovat za vás. Proto maminkám nevyčítejte, když budou chtít, abyste byli včas doma. Aby věděly, kde jste. A taky s kým jste. Až budete velké, milé děti, budete taky rodiči. A pochopíte to. Do té doby si jen zapamatujte, že všechno, co vaši rodiče dělají, dělají proto, že vás mají rádi. Dokonce i křičí z lásky k vám, i když se tomu těžko věří.-) Lepší je ale křiku předcházet tím, že se o vás nebudou muset bát. A ještě jedna důležitá věc tu je. Rodičům nesmíme lhát. Protože na to stejně vždycky přijdou a nebudou se zlobit ani tak pro to, že co jste provedli nebo rozbili…ale proto, že jste jim lhali. Stejně jako byste se zlobili vy na svého kamaráda, kdyby vám lhal. A ať se vám to teď zamlouvá, nebo ne, máma a táta jsou ti nejlepší kamarádi, které kdy budete mít. V dobrém i zlém.

Tak jim teď dejte velkou pusu a honem do postýlek. Ať se vám něco pěkného zdá. Třeba o Luně a Karim, kteří teď už taky spinkají v noře, v bezpečí své rodiny s plným bříškem dobroty, co táta ulovil.

A teď se ukáže, co všechno si z pohádky o vlkovi pamatuješ.-) Snažili jsme se dát do ní co nejvíce informací, které by ti umožnili jeho život poznat. Tady je soutěžní křížovka, kterou si můžeš stáhnout. Jakmile ji vyluštíš, zašli tajenku na e-mail info@zoojihlava.cz. My poté vždy na konci měsíce jednu správnou odpověď náhodně vylosujeme. Výherce se může těšit na dětskou roční permanentku do jihlavské zoo! Tak hodně štěstí 🙂

 

 

 

 

Jak Babu našla sebevědomí i kamaráda.

Babu je zatím takové malé nic. Tedy, ona je ve skutečnosti opravdu Něco, ale zatím spíš vypadá jako malé nic. Má vrásčitou lysou kůži, teda je na ní pár štětin, ale to moc nestojí za řeč. Má dlouhé štíhlé nožky, které prozrazují, že jednou bude dobrý běžec. A také má ty nejkrásnější oči na světě. To všechno jí ale moc nepomáhá v tom, že se jí někteří “kamarádi” z ostrova smějí a nebo ji rovnou přehlížejí. Většinu svého volného času tráví v podrostu nebo močálu. Za potravou se vydává až večer. Velí jí to přirozená povaha jejího živočišného druhu, ale také stud, kterým se trápí, kvůli svému vzhledu. Tedy jí její vzhled netrápí, vlastně se nikdy neviděla jinak, než ve vlnité hladině vody. Trápí ji to, že se jí některá jiná zvířata posmívají.

 

Babu je babirusa sulaweská. V překladu z indonéštiny znamená její jméno praso-jelen. To proto, že vlastně jako prase vypadá, ale její bráška a táta mají kly. Zakroucené a dlouhé kly, co prorůstají kůží na rypáku a zahýbají se do půlkruhu tak, že to občas vypadá, jako by se chystaly prorůst okem. Vlastně jsou jim úplně k ničemu. Kvůli své křehkosti se nehodí ani k rytí, ani k boji. Samci je používají při vzájemném imponovááání. A protože domorodcům na Sulawesi kly připomínaly parohy, dostala babirusa jméno, jaké dostala. Až bude Babu velká, bude dlouhá asi tak metr a vysoká kolem sedmdesáti centimetrů. Teď je ale ještě malý chvístík, který se od maminky odpoutal teprve před nedávnem. Jedináček ale není, její bráška Suli se narodil o pár let dřív. Ale jak už to při větším věkovém rozdílu bývá, jako by jedináček byla. Navíc samci, když odrostou, stanou se z nich samotáři, a tak Babu skoro neví, že nějakého brášku má.

Co budu dnes dělat, když je tak hezký den? Tolik bych si přála mít nějaké kamarády. Nechápu, proč si se mnou nechtějí povídat, vždyť jsem milá a je se mnou docela legrace… říkala si v duchu Babu a mířila k moři. To byla její jediná láska a zábava. Ráda se koupe a válí v bahně. Moc dobře plave. Miluje koupel v moři, je schopná přeplavat zátoky a úžiny o mnoha mnoha kilometrech. Druhá její největší láska je mazlení. Když je jí smutno, jde za mámou a jen tak se přitulí. Babirusy toho moc nenamluví. Jsou tiché a nejsou příliš společenské, přesto by Babu moc ráda měla kamarádku nebo kamaráda.

“Babu, co to děláš?” Ptala se maminka Babu, když se právě vrtala rypáčkem v zetlelém kmeni palmy a hledala larvy brouků.

“Nic, nudím se. Nikdo se se mnou nekamarádí,” odpověděla Babu smutně a mávala při tom ocáskem, který má mimochodem pořádně dlouhý. “Říkají mi Bubu, místo Babu. Protože jsem ošklivá,” fňukla.

“Ale prosím tě, a to ti řekl jaký hlupák, něco takového? Neznám milejší a krásnější holku, než jsi ty!” Šťouchla máma něžně rypákem Babu do krku a zafuněla do ucha. Věděla, že to má moc ráda, protože to hezky lechtá.

“Řekl makak. A ostatní malí opičáci a další zvířata mi tak začala taky říkat. I kuskus. Někdy mám pocit, že se mi posmívají už i krabi,” ohlédla se Babu k břehu moře. Mamince jí bylo líto a přemýšlela, jak by jí jen pomohla. Pamatovala si sama moc dobře, jak se jí děti smály, když ona byla sama malá, a najít kamarádku bylo velmi těžké.

“Víš, Babu. Děti umí být zlé. Často říkají to první, co je napadne a nepřemýšlí nad tím, jak by bylo jim, kdyby jim to někdo řekl. Nebo něco říkají jen proto, aby to slyšeli ostatní a ony se tak před nimi vytáhly. Jestli ti někdo říká něco ošklivého, pravděpodobně je sám nešťastný. A nebo uvnitř ošklivý a jen se tím snaží být hezčí. Samozřejmě volí hodně špatnou cestu. Jen Ty sama víš nejlépe, jak skvělá jsi holka. Jestli to oni nevědí, o hodně přicházejí. A jsou hloupí, když se to ani nesnaží zjistit…” konejšila maminka Anička malou Babu.

Tu slova maminky pohladila po srdíčku, ale stejně pořád byla smutná. Vydala se proto hluboko do hor, kde se chtěla na chviličku “ztratit”. Když ležela cestou při odpočinku na zádech a koukala do koruny stromů, uviděla, že za nožku visí na větvi mládě ledňáčka královského. A co hůř, daleko dřív si toho všiml chřestýšovec a už čekal na svou příležitost, až bude moci malého ptáčka sežrat. A na to se tedy Babu nemohla dívat. Vyskočila na své útlé nožky a začala poskakovat na místě. To jí dost pomáhalo, když se snažila něco honem honem vymyslet. Když tu najednou se v houští zjevila postava, kterou nikdy neviděla a hlavně vůbec nevěděla, co si o ní myslet. Slyšela spoustu příběhů o tom, jak hluboko v Sulaweských horách žijí kmeny “lovců lebek”, jejichž kulty a tradice jsou natolik šílené jako ze středověku, ne-li z doby kamenné. Jednou z jejich slavností, která má za cíl usmířit živé s duchy zemřelých, patří prolévání krve. Neštítí se zkrátka ničeho. Torajové jsou proslulí bojovníci, mistrně ovládající flusačky. A právě jeden z nich se právě vydal nějaké zvíře ulovit.

Protože je Babu chytrá slečna, věděla moc dobře, že má na kahánku. Jenže stejně tak dobře věděla, že musí zachránit malého ledňáčka. Musela tedy strhnout pozornost na chřestýšovce. To byla její jediná naděje. Upoutala tedy jeho pozornost tím, že se vydala směrem k podivnému muži, kterého ale had nemohl vidět. Všiml si pohybu a začal se plazit tím směrem. Jenže to už Babu dávno na svých rychlých nožkách pelášila zpátky ke stromu, kde visel hlavou dolů malý bílo-modrý ptáček. Zrovna ve chvíli, kdy doběhla pod větve, uslyšela rychlé prosvištění čehosi, co ve vteřině zasáhlo tlustého chřestýšovce. Jasně, flusačka! Plán vyšel! Babu na sebe byla pyšná, a když tak mrskala z radosti svým holým ocáskem, ucítila, jak jí za krk něco spadlo. Né něco, ale někdo, malý ledňáček. V okolí oušek byla tuze lechtivá, a tak ucukla a on spadl do trávy.

“Ahoooj, jsi v pořádku?!” Ptala se ho rychle a něžně do něj šťouchla rypáčkem.

“Jejda, už jsem myslel, že tam nadobro zůstanu. Díky, že si zbrzdila můj pád. Kdo jsi? Jsi moc hezká…”

“Hezká!?” Podivila se Babu.

“Ano, hezká a hodná. Sledoval jsem celou dobu, o co se snažíš. Jsem malý, ale oči a hlava mi slouží. Snažila ses mi pomoct. Nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal. Jsi moc hodné prasátko, teda…jestli jsi prasátko…”
“Vlastně jsem a ty jsi?”

“Jsem Adam, aspoň tak mi říkala moje maminka, než se ztratila. Nevím, kde je. Už je pryč tři dny. Chtěl jsem ji jít hledat a takhle to dopadlo.” Zesmutněl Adam. Babu věděla, že právě našla svého kamaráda. Maminka už se se vší pravděpodobností nevrátí. Kdyby byla v pořádku, nikdy by tak dlouho své mládě nenechala o samotě. Babu věděla, že Adama nemůže na “ostrově duchů”, jak se ostrovu Sulawesi přezdívá, nechat samotného. A taky věděla, že musí mít hlad a že ona ví, kde jsou vážně hodně dobré a tlusté larvy, které mu budou chutnat.

“Vezmu tě s sebou k nám a představím tě mojí mamince, chceš? Je nedaleko, já se vypravila na procházku, protože nemám žádné kamarády, a na ní jsem potkala tebe. No není to zvláštní?” Usmála se Babu a Adam jí vyskočil zpátky za krk.

“Myslím, že to není zvláštní, prostě jsem tam na tebe asi čekal!” Hihotali se společně a mířili k domovu. Maminka měla velkou radost, když Babu uviděla. Měla už o ni strach. Oba jí vyprávěli svoje dobrodružství a pobíhali u toho a bláznili v blátě a maminka s radostí sledovala, jak Babu našla svého kamaráda, kterého si vzali “pod svá křídla”.

Když ti totiž někdo pomůže ve chvíli, kdy jsi zoufalý, smutný, v pasti nebo sám, je to jisto jistě kamarád. Takový, co ti pomoc nevyčte. Takový, který by tě nikdy nesoudil podle toho, jestli máš nohy moc dlouhé, nebo krátké. Nos velký, nebo malý a hůř vidíš nebo jsi pomalý. Takový kamarád většinou zůstává na celý život a vidí tě jako toho nejkrásnějšího a nejlepšího na světě, a díky němu tak pak vidíš také ty sám sebe. Přátelství a laskavost má úžasnou moc dělat všechny krásnější.

 

Ostrov Sulawesi, kde babirusy žijí, je velmi zajímavým místem na naší planetě. Jestli se o něm chcete dozvědět více, je tu pro vás obrázkový příběh. Zvládnou ho s pomocí rodičů i ti opravdu nejmenší:-)

doplňovačka1

pokračování obrázkové doplňovačky

 

 

Pokud rád luštíš, pak jsme pro tebe právě zde připravili křížovku. Jak jinak než tématickou:-) Jakmile ji vyluštíš, zašli tajenku na e-mail info@zoojihlava.cz. My poté vždy na konci měsíce jednu správnou odpověď náhodně vylosujeme. Výherce se může těšit na dětskou roční permanentku do jihlavské zoo! V minulém měsíci jsme vylosovali Davídka Macků z Jihlavy a moc mu gratulujeme. A tobě teď přejeme hodně štěstí 🙂

 

 

Jestli jsi všechno zvládl ve svém rodném jazyce, je na čase procvičit ještě angličtinu. Příběh o Babu si určitě pamatuješ, teď si zkus správně pospojovat obrázky s jejich anglickými názvy. Hodně štěstí:-)

Hledej názvy v angličtině

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Amanda a Armando na cestě za svobodou

 

Na světě je mnoho krásných míst. Krásnějších, než je možné namalovat, vyfotit nebo jinak zaznamenat. Jedině snad ve vzpomínkách, které zůstanou při návštěvě barevného místa plného  tisíců druhů rostlin a živočichů. Jedním z takových míst je kus země v Jižní Americe – Amozonský prales. Jenže právě tento ráj na zemi je ve velkém ohrožení. Problémy rostou hlavně kvůli kácení stromů. Amazonský tropický deštný prales tvoří více než polovinu tropických pralesů celého světa. Je velký asi tak, jako by jsi položil na mapě Prahu 11 000x kolem dokola. A na jednom kousku toho obrovského světa žije také ara hyacintový jménem Armando.

 

 

“Dobrééé ráááno, kamaráádi,” roztahuje Armando křídla, aby se pěkně protáhl a kroutí hlavou jako kulturista, který se chystá zvednout těžkou činku. Tak, jako každé ráno. Armando je silák a také fešák. Dost možná právě proto se tolik libí všem slečnám v okolí. Má krásnou kobaltovou barvu, černý silný zobák, a zářivě žlutě vybarvený je kolem očí a také na bradě. Ara hyacintový je největší létající papoušek na světě. Tedy žádný “drobeček”.

“Dobrééé rááno, Armando,” odpovídá nahoru do koruny stromů Amanda, která právě zobákem rozbíjí kokosový ořech. Jak ses dnes vyspal? Právě přemýšlím, že se poletím podívat do města, nechceš letět se mnou?”

Armando se podíval směrem dolů, odkud přicházel jemný hlásek, a nesměle kývl. Armandovi se totiž Amanda také moc líbila. Jak její typické brazilské jméno v překladu napovídá, byla laskavá, obětavá, vždy každému pomohla a uměla moc pěkně tančit. A také byla moc chytrá. Je známo, že papoušci Ara jsou moc chytří ptáci, asi tak jako pěti leté děti. Ale Amanda. Ta byla prostě nejvíc cool. Říkal si vždycky Arnold, když jí uviděl.

“Jasně, že s tebou pojedu. Rio de Janeiro miluju! Zrovna touhle dobou tam je karneval, to bude paráda!”

 

 

Amanda se pousmála, načechrala peří a šťouchla zobákem do kokosu, aby Armando věděl, že si může také pochutnat. Ten už se ale chystal na cestu. Dotáh do konce svých pár ranních cviků a začal netrpělivě poletovat vzduchem:

“Tak poleť, Ami!”

Ami, povzdychla si radostně Amanda. Mezi tím dole, hluboko v lesích, pokračovali těžební práce. Strom se kácely k zemi jako sirky a nepomáhaly ani prostesty lidí, kteří se snažili těžké stroje zastavit.

“Jestli bude kácení deštného pralesa pokračovat, přestane fungovat. Přestane podporovat ekosystémy unitř a změny ve výsledku ohrozí také Brazílii a zbytek Jižní Ameriky. Hrozí velké riziko, že se polovina amazonského pralesa promění v života neschopnou savanu!” Vykřival jeden z nich. A měl pravdu. Jen v posledních padesáti letech bylo vlivem kácení zcela zlikvidováno 17% pralesa a další čtvrtina byla poškozená. Teď zbývá posledních pár procent, aby se deštný prales stal nevyléčitelným. Jistě děti víte, co to znamená slovo NEVYLÉČITELNÝ. Znamená to, že nemoc, kterou člověk, zvíře nebo příroda trpí ho zničí. A přesně toho se bála také zvířata, pro které je amazonský prales domovem.

“Tak jsme tady. Podívej se! Támhleta dívka vypadá skoro jako ty!”
Ukazoval Armando na tanečnici, jejíž kostým skutečně připomínal papouška aru.

“Ale jistě neumí tančit tak skvěle jako ty!” Dodal Armando rychle, aby Amandě udělal radost. A to se mu také povedlo.

 

 

Sledovali ze střechny domu ten nekonečný průvod veselých, barevných lidí. Lidí, kteří jako by neměli vůbec žádné starosti. Protože se jen smáli, tančili, veselili a užívali si života. Amanda položila hlavu Armandovi na křídlo, jako by ten okamžik chtěla zapsat hluboko hluboko do svých vzpomínek. V tu chvíli byla také ona naprosto šťastná. Jenže netušila, že ta bezstarostnost brzy skončí. Dole, jen pár metrů od nich, je totiž zahlédl jeden pořádný lump Fernando. Jeho černá lokna mu neustále padala do očí a on jí vždycky ledabyle odfoukl. Stejně tak jako teď, když v předklonu chystal klec, do které chtěl dva překrásné papoušky na střeše chytit.

“Jen počkejte, vy dva, za chvilku vás mám v hrsti. A penízky se budou kutálet. Prodám vás každýho minimálně za sto tisíc korun. Spíš za víc. Jen vás dostat přes hranice!”

Mumlal si pod černé vousy a připravoval si velké plastové lahve, do kterých chtěl každého uvěznit a poslat letadlem ke kupci. Cena za každého aru hyacintového je skutečně tak vysoká, někdy dokocne čtvrt milionu korun. Vyšplhala se tak vysoko kvůli nelegálnímu obchodu v Brazílii, ke kterému docházelo ještě dlouho po tom, co byl vydán zákon na jejich ochranu. A bohužel stále dochází.

Zatímco se Amanda a Armando sledovali tanečníky v brazilském průvodu a sami do rytmu vrtěli peřím na zadačku, bídák Fernando už lezl po žebříku za jejich zády s pytlem, ve kterém skrýval přepravní lahve. Ary sice měří až jeden metr, ale Amanda a Armando ještě tak velkcí nejsou. Do flašek, které si ten lump připravil, se pravděpodobně vejdou. Čeká je dlouhá cesta přes Portugalsko do Čech. Tedy podle plánů Fernanda. Jeho samotného ale může čekat několik let ve vězení, jestli mu na jeho zákeřný plán policisté příjdou. Což si asi děti přejeme, že ano?

“Cink cink cink cink cink….” znějí zvonky na kostýmech tanečníků a celá ulice je plná muziku, smíchu, křiku a  zpěvu. Není slyšet vlastního slova, natož pak nějakého lumpa, co právě stoupá po žebříku a neúprosně se blíží k zádům Armanda a Amandy. Čapne je jednou rukou za ocasy, hodí do pytle, pytel přes rameno a peláší pryč. Na místo, kde ho nikdo neuvídí. Kde nikdo neuvidím, co chce s krásným párem papoušků udělat.

 

 

“Armando, pomoc, já se bojím,” snaží se mávat v pytli svými křídly vyděšená Amanda. Jenže marně. Pytel je malý a stejně by neměla sebemenší šanci z něj vyklouznout. Je teď pevně přitisknutá k Armandovi, což po tak dlouhém ostychu vždycky chtěla být, ale teď….teďz toho tedy rozhodně radost nemá. Armando má v hlavě jen jedinou myšlenku – najít cestu ven a oba je zachránit. Mají velké štěstí, že je Fernando rovnou nestrčil do lahve a mají volné zobáky. Fernando je totiž hlupák neví, že právě v zobáku mají obrovskou sílu. Vážně obrovskou. Armando počká na vhodnou příležitost a opravdu silně klovne. Tak, až se zobák zaboří Fernandovi do lopatky na zádech. Bolestí vykřikne a pytel upustí na zem. Toho využijí Amanda s Armandem a vyletí rychle ven. Letí tak rychle, jak nikdy neletěli. Armando se ohlíží přes rameno aby se ujistil, že už jsou v bezpečí. Jsou. Protože Fernando přeskakuje na místě, drží se za rameno a brečí jak malý kluk. Jak by také ne. Vzpomínka, kterou mu Armando na zádech zanechal, mu nedá na nepodařený lup do smrti zampomenou.

“Armando, ty jsi můj hrdina. Děkuju. Hrozně jsem se bála!” Říká Amanda, když usedají do koruny vysokého stromu. Udýchaní, vystrašení, ale v bezpečí. Zdánlivě. Protože právě v tu chvíli, kdy se jim uleví, uslyší dole na zemi hlasitý zvuk pily. Strom se začne chvět tak, že se sotva udrží na větvi.

“Co se to dneska jenom děje?” Zavrčí na půl zobáku Armando. Jestli jsem se měl někdy před Amandou ukázat jako pták do nepohody, pak by to dnes už možná stačilo. Pomyslí si. Rozhlédne se a vidí, že dole na zemi už leží několik pokácených stromů. Pochopí, že jde do tuhého. Jejich domov se jim snaží sebrat těžaři.

 

 

O domov kvůli kácení, kvůli hamižným lidem, přichází postupně orangutani, nosorožci, tygři, jaguáři, sloni a další zvířata, která už jsou na pokraji vyhynutí.O zachování jejich druhu se snaží nespočet zoologických zahrad po celém světě, ale takový boj je pořád nedostatnečný. Důležité je začít bojovat za jejich práva v jejich domovině. Tam, kde žíjí, kde jsou svobodní, kde to mají rádi. Způsobů jak zachránit pralesy je víc. Je ale potřeba, aby lidé dostali rozum. Sice už byly vyčleněné plochy, které nazýváme národní parky nebo rezervace, kde můžou nerušeně žít. Bylo schváleno také několik zákonů na ochranu deštných pralesů a vzácných zvířat. Dokud ale budou lidé hloupí, chamtiví a bezcitní, nepomůžou žádné paragrafy. Pomůže jen smýšlení těch ostatních. Rozumných lidí. Jedním ze způsobů, jak ochránit deštné pralesy je bojkot výrobků z tropického dřeva. Tedy nekupovat věci, které jsou ze stromů deštných pralesů. Dívat se na obaly jídel a kosmetiky, které kupujume, jestli neobsahují palmový olej. Pokud ano, nekupovat je a informovat také své kamarády. Třeba by rádi pomohli, jen o problému neví. Přemýšlejte o tom, milé děti, řekněte o tom svým rodičům. Už kvůli Armandovi a Amandě, ať spolu můžou v klidu a spokojeně žít a mít spusty modro-žlutých dětí. Silných po tátovi a krásných po mamince. Chytrých tak, že dokáží spočítat mince na stole, ač by to do nich jako do ptáků třebas nikdo neřekl. Ara hyacintová, když je smutná, začne si vytrhávat peří. A to přece nemůžeme dopustit, když Amandě tolik sluší vrtění zadečkem při karnevalovém tanci.

 

Autor: Olí Štrejbarová ♥

Foto: pixabay.com, pexels.com, Jefta Images / Barcroft Media

 

 

Armando potřebuje Tvoji pomoc! Musí rychle nalézt cestu zpět ke své lásce Ami. Pomůžeš mu? 🙂

 

 

 

 

 

Dokážeš podle obrázků doplnit slova do vět? Pokud ano, dozvíš se, proč jsou ary hyacintové tak výjimečné. Tak do toho 🙂

 

 

 

Zajímá Tě, co se aktuálně děje v jihlavské zoo? Tak čti 🙂

 

 

Moderátor Dan Rchichev z pořadu České televize Wifina přijel se štábem natáčet do jihlavské zoo.

Ps: je to sympaťák

 

Je mu třináct let, je skromný ale sebejistý, introvert ale zároveň exhibicionista. Všechny tyhle povahy se skutečně vejdou do jednoho těla s pohlednou tváří a laskavým úsměvem. Řekla bych já ve svých 37letech a tuším, že třikrát mladší slečna by to popsala daleko intenzivněji a obsáhleji:-) Dan je prostě sypmpaťák!

 

Když v jihlavské zoo se štábem natáčel reportáže do Wifiny o našich babirusách a tygrech, neuniklo mi, jak se mladé slečny hihotají, fotí si ho a ukazují. A tak se prostě nabízela otázka, jak moc ho takový zájem těší, nebo ho naopak štve:

 

“Nejsou to jenom dívky. Neštve mě to. Je to příjemný, když vás lidi odchytnou třeba v obchoďáku a  chtějí se vyfotit nebo podepsat kartičku, tak to je hezký. Když jsou nějací fanoušci vlezlí, tak to už naštve. Ale patří to k tomu,” říká Dan, který působí skromným dojmem slušně vychovaného kluka. Na fotce ho můžete vidět s ředitelem Zoo Jihlava Janem Vašákem, se kterým natáčel rozhovor o tom, jak žijí tygři Cinta, Surya a Mau a jak se daří tygrům ve volné přírodě.

 

Dan točí Wifinu od léta, ale hraje už od sedmi let. S Wifinou jezdí natáčet dvakrát do měsíce. Většinou to je práce na celý den. Ve škole mu prý učitelé natáčení tolerují. A budou tolerovat do chvíle, kdy se rapidně zhorší jeho prospěch. Což doufá, že se nestane. Musí dohánět učení po “práci”. Rád by, aby se jednou herectví nebo moderace skutečně stali jeho profesí:

 

(Olí)

“Chtěl bych se pohybovat v branži. Moc by mě to bavilo. I když si myslím, že by to nebylo hlavní moje povolání. Spíš vedlejší koníček. Ale hodně důležitej pro mě.”

 

“Jihlavská zoo je kouzelná a útulná,” loučí se po dni v zahradě Dan

 

“Jihlavská zoo se mi vážně moc líbí. Je tady zvíře vážně na každým kroku. Neni to jak v těch velkých zoo, kdy jdete a jdete a pak něco potkáte. Tady se stačí podívat doleva a je tam babirusa, pak doprava a jsou tam kočky a hned za vámi další zvíře. Líbí se mi jak je to tady útulný, všude stromky a různý doplňky. Vážně hezký, “ rozhlíží se po zahradě moderátor Wifiny Dan a já neskrývám radost z jeho pochvaly. V podstatě stále více a více chápu to, proč ho holky věku mojí dcery milují:

 

“Dane, máš holku?” Ptám se.
“Ne, nemám.”

“A jak by musela vypadat a jaká by musela být aby tě zaujala a měla šanci tě okouzlit?”

Začínám být trošku vlezlá, ale Dan rozhovor nevzdává.

“To je těžký, to se takle nedá říct. Holku teda nemám, jsem otevřenej všem nabídkám,”

směje se modrooký kluk s rošťáckým úsměvem, který vám představí jihlavskou zoo, respektive tygry a babirusy,  se svými kolegy a kamarády v pořadu Wifina na Déčku.

 

Pořad Wifina ze dne 5. 12. a 12. 12., který se částečně natáčel v jihlavské zoo, naleznete v archivu ČT – https://decko.ceskatelevize.cz/wifina

 

 

 

Soutěžní křížovku si můžeš stáhnout ZDE. Jakmile ji vyluštíš, zašli tajenku na e-mail info@zoojihlava.cz. My poté vždy na konci měsíce jednu správnou odpověď náhodně vylosujeme. Výherce se může těšit na dětskou roční permanentku do jihlavské zoo! Tak hodně štěstí 🙂