Ve středu 4. září 2019 se v jihlavské zoo narodil delší dobu očekávaný přírůstek, samec tapíra jihoamerického (Tapirus terrestris). Ti jsou v zoo chováni od roku 1987 ve výběhu jihoamerických živočichů, nyní společně s kapybarami a husicemi magellanskými. V současnosti žije v Zoo Jihlava kromě tapířího mláděte i jeho matka, sedmnáctiletá samice Vanesa, její matka a babička mláděte čtyřiadvacetiletá samice Charlotta a otec mláděte, samec Venoušek, který má šestnáct let.

Tapíři na první pohled připomínají stavbou těla prasata s delším trupem. Na hlavě a krku mají krátkou hřívu tvořenou vazivovým valem a krátkou srstí. Všechny druhy se pak vyznačují krátkým, velice pohyblivým a citlivým chobotem. Ve skutečnosti však tapíři patří mezi lichokopytníky a mezi jejich příbuzné tedy patří nosorožci a koně včetně zeber a oslů. Lichokopytníci mají na nohou lichý počet prstů krytých rohovitými kopýtky. Protože příroda je však plná výjimek, vyznačují se zrovna tapíři tím, že lichý počet prstů, konkrétně tři mají pouze na zadních končetinách. Na předních nohách mají po čtyřech prstech, ale osa končetiny prochází lichým prostředníčkem. Při chůzi se tapírům prsty roztahují od sebe a umožňují jim tak chodit takřka nehlučně v lesním terénu, ale také pohyb v bažinatých oblastech. Tapíři zároveň velice dobře plavou a potápí se. Ze smyslů mají nejvyvinutější čich a sluch, naopak neoplývají příliš dobrým zrakem.

Tapíři jihoameričtí obývají velkou část Jižní Ameriky od tropických deštných lesů, po galeriové lesy a travnaté pampy. Živí se rostlinnou potravou, jakou jsou různé byliny, větve, ale také spadané plody nejrůznějších stromů. Zvířata žijí většinou samotářsky, obě pohlaví se potkávají pouze při rozmnožování. Samice je březí kolem 400 dní a rodí jedno jediné mládě. To má takzvané kryptické zbarvení v kombinaci bílých podélných pruhů na tmavě hnědém podkladě. Na první pohled velice nápadný vzorek mládě dokonale chrání a maskuje v přítmí tropických pralesů, kde se často míchají hluboké stíny a ostré světlo probleskující listovím. Mládě má tento šat přibližně po dobu půl až třičtvrtě roku a s matkou zůstává po dobu nepatrně delší než je jeden rok. Mladí tapíři jihoameričtí velmi rychle rostou a dospělci dosahují hmotnosti až 250 kg a délky těla kolem dvou metrů.

Tapíři jsou také označováni za živoucí fosílie. Vývojově totiž patří k nejstarším skupinám savců na Zemi, kdy se za posledních 30 milionů let změnili jen minimálně. Tato zvířata tak trochu vypadají, jako kdyby unikla z obrazů malíře Zdeňka Buriana, který se zobrazováním prehistorických živočichů zabýval a získal tím světovou proslulost. Velice podobně jako tapíři vypadali i předci koní a nosorožců. Slovo tapír pochází z jednoho z jazyka guaraní, kterým mluví, nebo spíše mluvila část brazilských indiánů a má český význam „tlustý“, což odkazuje na velice silnou a tuhou, tlustou tapíří kůži. Díky tomu bylo tapíry pro indiány vždy poměrně obtížné ulovit, stejně jako jsou tapíři velice nesnadnou kořistí i pro jaguáry, nebo jiné predátory.

Tapíři jihoameričtí jsou stále nejhojnějšími z pěti druhů čeledi tapírovití, která obývá ve čtyřech druzích Jižní a Střední Ameriku a v jednom druhu Jihovýchodní Asii. Jejich stavy však nadále klesají zejména kvůli ničení tropických deštných pralesů a postupujícímu tlaku lidské civilizace.

Autor: Martin Maláč

Foto: Richard Viduna