Vážení návštěvníci, určitě jste si všimli, že se naši dva vlci – samice Beret a samec Sancho stále perou, o jídlo, když se potkají, i jen tak ze sportu. A zejména na samici není již delší dobu pěkný pohled. Proč tomu tak je, co s tím děláme či neděláme, se dočtete v následujících řádcích.

Zoo Jihlava začala s chovem vlků postavením expozice vlků v roce 2016. Po důkladném zvážení všech možností, perspektiv chovu i ochranářských programů přistoupili zoologové k výběru jednoho z nejvíce ohrožených evropských poddruhů vlka obecného. Stal se jím vlk iberský (Canis lupus signatus), obývající kdysi celý Pyrenejský poloostrov, tedy území Španělska a Portugalska. Nyní přežívá podle odhadů na celém poloostrově něco kolem posledních 2000 jedinců! Vlci iberští jsou tak jednou z nejvíce ohrožených psovitých šelem na světě. Na rozdíl od mnoha dalších poddruhů vlka netvoří velké smečky, ale žijí solitérně v párech nebo v rodinách po dobu odchovu štěňat. Protože žijí ve vyprahlých a málo úživných oblastech, jsou tito vlci dosti bojovní a v přírodě u nich často dochází k šarvátkám, bojům o kořist i navzájem mezi partnery.

V současné době je tento vzácný a vyhubením ohrožený podruh vlka chován pouze v Evropě v pouhých 15 zoo v počtu kolem 50 jedinců. Je tedy více než vhodné, aby byli tito vlci chováni a množeni v lidské péči jako genová rezerva pro případ, že by se jejich stavy v přírodě, ať už v důsledku civilizačního tlaku, nebo přírodních katastrof ještě více zmenšily. Bohužel jsou však tito vlci obtížně chovatelní, v důsledku své velké vnitrodruhové agresivity neoblíbení v chovech zoologických zahrad, a také nepříliš atraktivní u návštěvníků. Přeci jen pohled na dva peroucí se hnědé vlky je jistě méně atraktivní, než pohled na poklidně ležící velkou smečku bílých, nebo černě zbarvených vlků s dovádějícími štěňaty.

Odborníci ze Zoo Jihlava si sami a dobrovolně vybrali chov vlka iberského i přes výše zmíněná úskalí a obtížnost jeho chovu. Jedním z nejdůležitějších úkolů zoologických zahrad je ochrana přírody a zvířat, jak v jejich místě výskytu – in situ, tak budování prosperujících záložních populací v lidské péči – ex situ. Že se všichni iberští vlci čas od času rvou a perou, je z části jejich přirozené chování a zčásti specifikem aktuálního jihlavského páru.

Samec Sancho se samicí Beret byli úspěšně spojeni až jako dospělá zvířata, což se nezřídka vůbec nepovede. Bohužel asi po půl roce po banálním veterinárním zákroku a prohlídce spojené s narkózou, samice třetí den uprchla z výběhu a poté i ze zoo. Velkým štěstím a náhodou neuprchla nikam daleko, ale zůstala v Jihlavě, kde se ji za půl dne podařilo živou úspěšně odchytit. Díky vstřícnosti vedení Zoo Brno a tamních zaměstnanců, tam byli vlci po dobu několika měsíců umístěni, zatímco v Jihlavě probíhali stavební úpravy spočívající ve zdvojnásobení výšky plotu vlčího výběhu. V polovině letních prázdnin se vlci vrátili zpět do Jihlavy. V současnosti jsou tedy zpět ve své ubikaci něco málo přes měsíc a skoro po půl roce. Tedy jsou takřka v pro ně novém prostředí, musí si zvykat na nové podněty, opětovný ruch od návštěvníků i okolo nedalekého vnějšího oplocení zoo procházejících lidí často venčících psy. Logicky si tedy Sancho a Beret znovu vyjasňují pozice a nároky na nové teritorium a zvykají si na nový režim i na nový výběh. Od evropského koordinátora přišlo doporučení se žádostí o to, abychom se vlky pokusili rozmnožit. Je tedy více než nutné držet pár spolu. Tím že zvířata rozdělíme, je společnému soužití nenaučíme. Navíc při pokusu o oddělení vlků po dobu krmení se začala samice neskutečně stresovat, projevovala snahy o útěk z výběhu a snažila se přejít zpět za samcem. Od samce Sancha je samice Beret přitom pokousaná na krku, ze kterého má i vykousnuto nemálo chlupů. Tedy opravdu na první pohled nevypadá v nejlepším možném stavu. Přesto není agresivita pouze ze strany samce vůči samici, ale často samce samice vyloženě provokuje, a pokud si jí samec dlouho nevšímá, tak za ním vlčice chodí po výběhu. Tedy jistě nejde o nějaké šikanované a utrápené zvíře. Navíc vzhledem k přirozenému rozdílu velikostí obou pohlaví by samec samici bez problému dávno zabil, kdyby chtěl. Dle pozorování našich zaměstnanců jsou však vlci možná hůře socializovaní, zejména samec a zkrátka neví jak projevit svůj zájem o kontakt, nebo o hru, který se nakonec projevuje zvýšenou agresivitou.

Oddělit vlky, uspávat je, odchytávat a manipulovat s nimi kvůli případné léčbě na první pohled strašných zranění, pro vlky však nicotných drobných oděrek, je zkrátka věc spíše kontraproduktivní. Pokud vlky nenecháme spojené a nepokusíme se o jejich rozmnožení, pak v zoo zůstanou pouze jako expoziční zvířata, která zde dožijí svůj život zbytečně bez toho, aby se rozmnožila a tak naplnila smysl svého života. Mezi mnoha návštěvníky by takové řešení bylo možná přijato kladně. Vlci by se nervali, byl by na ně krásný pohled, kterak obtloustlí odpočívají pod stromy bez náznaku agrese a bez kapky krve. Nám však takové řešení přijde populistické, jdoucí proti smyslu a poslání zoologických zahrad. Nezbývá než vydržet, vytrvat a doufat, že se situace u vlků iberských v jihlavské zoo zlepší a budeme tak mít možnost a šanci tyto vlky rozmnožit a přispět tak, byť nepatrně, k jejich ochraně. Domníváme se, že my lidé to vlkům iberským rozhodně dlužíme.

autor: mm