“Když je někdo třikrát vyšší než vy, musíte mít respekt. Naštěstí už ale umím číst z pohybů našich žirafáků, co mi chtějí říct,” usmívá se chovatel Marek Dohnal, který si záměrně bere každoročně na Štědrý den službu, aby mohl být se zvířaty.

Marek Dohnal v září oslavil pátý rok práce v zoologické zahradě. Práce, kterou si vysnil už jako malý kluk a šel na zemědělku, aby byl svému cíli blíž. Chvíli si musel počkat. Pozice chovatele se neopouští a tak se velmi těžko takové místo uvolní. Měl ale štěstí. S příjezdem tří žiraf do jihlavské zoologické zahrady vzniklo chovatelské místo nové:

“Oni tady byli dřív než já. Dva a půl měsíce. Postupně jsme si tu zvykali, společně,” směje se Marek, když stojíme u výběhu žiraf.

“Teď jsou oba venku. Co pro ně znamená to počasí?” Ptám se, když vidím jak jejich dlouhé nohy chodí čerstvě napadnutým sněhem.

“Můžou ven, je to pro ně risk, ale Pavlík už se to naučil a Zuberi už taky chodí ven. Musí si zvyknout, že se sněhem musí být opatrnější.”

Odpovídá chovatel Marek a kontroluje pohledem, jestli jdou skutečně opatrně, protože jediný špatný krok by pro ně mohl být fatální. Ony, když zaregistrovaly za zdí výběhu svého chovatele, pomalým krokem jdou k němu. Možná pozdravit, požná se poohlédnout, jestli nemá něco dobrého. Marek má v jihlavské zoologické zahradě na starost vedle žiraf a zeber například také komby. A komby tedy skutečně a neskrývaně miluje.

“Máš zvířata doma?”

“Kdysi jo, ale teď už je mám v práci a stačí to.“

“ A když nejaké zvíře uhyne, obrečíš to?“

„Ty začátky byly těžký. My jsme s nimi v kontaktu každý den. A oni umírají. Buď stářím, nebo se stane, že onemocní. Ale je to horší než u lidí. Člověk jde k dokotrovi a řekne, co ho bolíl. My to poznáme většinou až tím, že nežere.” povzdechne si mladý chovatel Marek a otevírá lednici v zázemí Afrického pavilonu.

“Tady máme nachystané krmení. Takle vypadá směs ovoce zeleniny pro komby. Odpoledne se na to můžou těšit. Tady zase máme hrnec plný pryskyřice. Vykvedlaná dřívka a do toho nalejváme arabskou gumu. Dáváme to drápkatým opičkám, ale taky kombám. Je to vlastně něco jako dobrota pro děti. Jsou v tom vitamíny, zuby si tím čistěj. I v přírodě si to vykutají a živí se tím. Mají to moc rádi.”

Když stojíme s chovatelem Markem na ochozu nad hlavami žiraf, je ve zdi dobře viditelná poměrně velká díra.

“To byl Paul,” vysvětluje Marek. “Kopl nohou.”

“ Jak k němu přistupuješ, když je 3x větší než ty a má takovou sílu?“

“ Ten respekt tam musí bejt. My už je máme naučený, známe jejich mimiky, co udělají, když hnou nohou, tak víme, že máme dát odstup, že jsme za hranicí.”

S pětadvacetiletým Markem usedáme do “papamobilu”. Tedy vozítka poháněného elektrickou energii, které využívá mladý chovatel několikrát denně. Objet musí opakovaně své svěřence také v nejzazší části zahrady. Po cestě se stavujeme u skladu, kde právě jeden ze dvou Markových kolegů nakládá granule pro žirafy:

“Marek je dobrej kolega. Spolehlivej, pracovitej, učenlivej,” pochvaluje si o generaci starší muž svého kolegu, který mu právě pomáhá přenášet pytle. Práce v zoologické zahradě nikdy nekončí. Zvířata se nadají na víkend vypnout a zavřít do krabice a tak se u nich chovatelé pravidelně střídají. Všední dny, víkendy, svátky: “Beru si každej Štědrej den službu v zahradě a jsem tady s nima.” Říká Marek Dohnal. Drobný, věčně usměvavý 25 letý kluk, který pravděpodobně zůstane v zoologické zahradě ještě jako prošedivělý zkušený pan chovatel. Proč by také ne, když si tuhle práci vysnil. Zahradu ve zbytcích pokrývá první letošní sníh a rozhodně není slunečné počasí. To ale pro lidi v zoo nic neznamená. Pracují bez ohledu na teploty a pověrnostní podmínky. Pracují tady s tím, že o ně jde až v druhé řadě. Jsou tady pro zvířata. A jak to tak vypadá, Marek ještě unosí nejednu zimní bundu a prošlape nejedny pracovní boty.

“Seš tady šťastnej? Jsem. Je tady I skvělej kolektiv, to je důležitý,” uzavírá Marek, který právě kontroluje mládě komby, která se stala jeho nejblížším druhem v zahradě. Péči ale věnuje všem zvířatům stejnou. To, že si dobrovolně bere rok co rok službu právě na Štědrý den o jeho lásce ke zvířatům leccos vypovídá.

autor: Olí Štrejbarová ♥

foto: Jan Foltán