Labuť černá (Cygnus atratus) je jedním z největších druhů labutí, které patří společně s husami a kachnami do čeledi kachnovití. V rámci této čeledi dosahují labutě zpravidla největších velikostí a mají velmi výrazně prodloužený krk, který esovitě stáčí nad tělem. Většina ze sedmi až osmi druhů labutí žije na severní polokouli, tři druhy na polokouli jižní.

Labuť černá má ze všech labutí nejdelší krk a na rozdíl od ostatních druhů je zbarvena skoro celá černě s výjimkou bílých letek na křídlech. Jde o velikého ptáka dosahujícího velikosti až 1,4 metru, rozpětí křídel necelých dvou metrů a hmotnosti 6 – 10 kg. Obývá takřka celou Austrálii kromě nejsušších pouští, preferuje však vlhčí oblasti na východě. Žije jak ve sladkých, tak polosladkých i slaných jezerech a pomalu tekoucích řekách. Obývá i ostrov Tasmánie a přilehlé menší ostrovy s vodními plochami. V minulosti žila hojně i na Novém Zélandu, kde však byla lidmi vyhubena. Poté se v polovině 19. století dostala na Nový Zéland jako okrasný pták chovaný na parkových jezírcích. Někteří jedinci však uprchli do přírody a od té doby na ostrovech opět žije i ve volné přírodě. Jde však o zvířata z Austrálie, původní novozélandská populace, která patřila k samostatnému poddruhu černých labutí je nenávratně ztracená.

Labutě černé žijí v trvalých párech, ty se rozpadají jen výjimečně – v pouhých asi šesti procentech případů. Obě pohlaví jsou si velmi podobná, pouze samci jsou mírně větší a mohutnější. Při námluvách, nebo při letu se ozývá daleko slyšitelným troubivým hlasem. Nepřátele zahání hlasitým syčením, mácháním a tlučením křídly, ve kterých má mimořádnou sílu. Labutě si staví veliké hnízdo o průměru až 1,5 metru, které je tvořené rákosem, a dalšími travinami. Hnízdo je ukryté ve vodní vegetaci, nebo zarostlých ostrůvcích. Samice klade 4 – 8 zelenobílých vajec, na kterých oba rodiče sedí kolem 40 dní. Labutě černé se živí zejména vodními rostlinami, které trhají ze dna pomocí dlouhého krku. Ve volné přírodě se dožívají věku kolem 15 let.

Labutě černé jsou dnes po celém světě chovány jako okrasný druh na jezírcích ve veřejných prostranstvích, zámeckých parcích, v soukromých zájmových chovech i v zoologických zahradách. Tradice jejich chovu pro okrasné účely je dlouhá zejména ve Velké Británii. Díky tomu do volné přírody po celém světě, zejména však v Evropě, uniklo poměrně velké množství zvířat, která v některých oblastech zdivočela a úspěšně se množí. Takováto zdivočelá zvířata lze najít zejména v Anglii, západní Evropě, ale několik případů pozorování pochází i z České republiky. Labutě černé nejsou ve své původní domovině tažné, ale za potravou mohou přelétat vzdálenosti mnoha set kilometrů. Patří mezi výborné vytrvalostní letce a mají tedy i velký migrační potenciál.

Labutě černé chované v Zoo Jihlava jsou pár. Samec se vylíhnul roku 2004 v Zoo Zlín, samice pochází z odchovu jihlavské zoo v roce 2008.

Tento nápadně velký a nápadně zbarvený druh ptáka se v minulosti objevoval v umění i v literatuře. Objevuje se třeba na znaku a na vlajce spolkového australského státu Západní Austrálie. Obrázek černých labutí údajně inspirovala v touze vycestovat právě k protinožcům i českého dobrodruha, cestovatele a prvního českého osadníka v Austrálii Josefa Poláka. Ten prý viděl obraz od holandského kartografa a malíře van Keulena na zámku v Benátkách nad Jizerou, kde vykonával zahradnickou praxi a údajně chtěl spatřit černé labutě na vlastní oči, protože nechtěl věřit v jejich existenci. V Austrálii se poté stal stavitelem železnic, zlatokopem, kartografem, geografem a zejména botanikem. Po Josefu Polákovi je dodnes pojmenováno několik australských endemických rostlin a díky černým labutím tak možná zůstala i v prvotním výzkumu australské přírody malá česká stopa.

 

 

 

autor: mm